Jak vypadá vaše turné a jaký to dnes bylo?
Marta: Bylo to super, akorát jsem strašně unavená. Dneska na Melodce to byl první koncert z osmi, takže zbývá ještě sedm s jednou pauzou a to je docela makačka. Atmosféra byla skvělá a lidi úžasní. Hráli jsme tu v Brně snad poprvé za celou naši existenci a klub byl vyprodaný, bojím se akorát, že v jiných městech to bude horší, ale tady jsme spokojení.
Co dělá kapela Die Happy dnes aby na sobě zapracovala a vyvíjela se dál, děláte na novém materiálu společně a zkoušíte ještě vůbec?
Marta: Nezkoušíme tak, jak jsme zkoušeli dřív, že jsme třeba třikrát, čtyřikrát, pětkrát týdně byli na zkušebně a pořád pilovali nějaký písničky. To už neděláme. Hlavně i kvůli tomu, že vlastně každý bydlíme někde jinde. Náš bubeník a basista bydlí v Berlíně, náš kytarista v Hamburku a já v Praze. To je pak trošku těžký se sejít, takže vždycky když máme něco důležitého, týden předtím se setkáme a zkoušíme spolu. Třeba teď jsme spolu zkoušeli tři dny, ale nebylo to tak těžký jako jindy, protože jsme v létě jeli festivaly s naší novou desku a vlastně takovým průřezem těch starších desek. Češi nás zas tolik neznají a chtějí právě slyšet písničky co znají z televize nebo z rádia, takže jsme se nemuseli učit žádný nový. Když píšeme desku, tak se vidíme hodně často, sedneme k sobě a pilujeme na tom jako kapela. To je nejdůležitější.
Jak vzpomínáš na natáčení vaší první desky a jak velký rozdíl by to byl v porovnání s tou nejnovější, Red box.
Marta: Tak to byla samozřejmě úplně nová zkušenost. Po šesti letech tvrdý práce a hraní skoro zadarmo nebo za pizzu a za benzín, najednou přišla ta velká vydavatelská firma s kterou jsme podepsali smlouvu, takže jsme byli úplně v sedmým nebi. Měli jsme „suprslavnýho“ producenta v „suprslavným“ studiu té doby. Byli jsme v tom studiu asi čtyři měsíce s pauzama v kterých jsme hráli koncerty abychom si vydělali nějaký peníze, protože člověk nemůže čtyři měsíc žít bez toho aniž by si vydělal ani korunu. My jsme byli předtím ještě v profesionálním studiu mého táty, ale tady to bylo s producentem a velkou firmou co stála za náma. No bylo to úžasný, vůbec ten proces, když ta kapela vzniká, když podepíšete smlouvu, máte možnost natočit první videoklip, ale vždycky to poprvé je nejlepší. Jako první polibek.
Kam směřuje poetika tvých textů, změnila se nějak zásadně během tvoji kariéry?
Marta: Nevím jestli je to tím, že jsem ženská ale mám v nich trošku víc romantiky a jsou docela autobiografické. Což neznamená, že píšu pořád o svým životě, ale hodně o tom co pozoruji. Já jsem trošku takový „voyeur“. Mně se hrozně líbí pozorovat lidi. Hodně jezdím vlakem nebo lítám letadla a často cestuji sama, tak pozoruji lidi a přemýšlím nad tím třeba proč jsou šťastní, proč se třeba smějí, i když jsou sami, když jsou smutný nebo když jsou třeba unavený. Snažím se představit si jaký mají život a to mi dá spoustu inspirace. Jsou to inspirace na moje texty. Samozřejmě už je to přes sto textů, které jsem napsala a jsou tam i příběhy z mého života, o mámě o bráchovi, který zemřeli. Někdy jsou smutný, ale vždycky mají v sobě něco pozitivního, nějaký vzkaz pro mě pro samou, co udělat aby se ten člověk z toho nějak dostal. Někdy jsem zase třeba nasraná když píšu a pak je to úplně nejlepší to ze sebe na jevišti vyřvat.
Na stránkách máte napsáno, že chystáte koncert číslo 1000 a to už je velká suma. Bude tento koncert něčím speciální, výjimečný?
Marta: Bude hodně výjimečný v tom, že na něm bude spousta zahraničních hostů. Bude to 11.2.2012 a je už vyprodaný, půl roku dopředu vyprodaný, takže jsme přidali ještě jeden koncert den předtím, kterému říkáme generálka. Budeme mít předkapelu nás sebe, Die Happy akusticky. Potom se převlíkneme a budeme mít vlastní program se spoustou hostů. Chtěli bychom tam jako hosty kapely, který jsme potkávali na festivalech posledních osmnáct let. Táta tam vlastně taky přijede.
